Safari na Brother Islands
K ostrovům Al Akhawein, které jsou u nás známé spíše pod názvem Bratrské ostrovy, jsme připluli včera a Miracle 1 zakotvila u většího z nich Je asi 400 m dlouhý, Říká se mu Velký Bratr, zdobí jej 31m vysoký maják z roku 1883, který obývá ho posádka čtyř mužů a několika koček.
Většina zkušených potápěčů potvrdí, že „bratrské ostrovy“ patří k tomu nejlepšímu, co Rudé moře nabízí. Zdvíhají se příkře z hloubky 1000 metrů, jsou pokryté množstvím měkkých korálů a oplývají hejny ryb. Cesta k nim je poměrně složitá, protože leží dál od pevniny a cesta se neobejde bez slušně vybavené kajutové lodi.
Honza Musil dává první briefing. Kolem ostrova lze potkat žraloky a břehy omývají silné proudy. Půjdeme do vody ze Zodiacu na jeho severním cípu, abychom byli podél pobřeží unášeni vodou. Důležité je se rychle zanořit a držet skupinu pohromadě, protože proudy můžou být opravdu silné. Velký důraz klade na nutnost začít včas s výstupem, nezapomenout na jižním konci ostrova zatočit do vracáku a rychle se zachytit u lodi. Divemasterka Markéta přidává k dobrému příběh tří Angličanů, kteří na úhybný manévr „úprk za roh“ pozapomněli, udělali si tříminutovou bezpečnostní zastávku a záchranáři je vylovili na cestě do Súdánu.
Do gumy jdeme s trochu smíšenými pocity, ale nikdo na sobě nedá nic znát. Zodiac skáče po vlnách, Na severním cípu zakřičí Pavel „Jump“ a už to bublá v uších. Žádná kontrola na hladině, žádné signály, rovnou dolů. Proud se zprvu nezdá silný ale s rostoucí hloubkou o sobě dává vědět. Srovnáváme se v šesti metrech a jdeme dolů.
Břehy strmě padají do hlubiny. Ve 12 metrech se jako přízrak vynořuje vrak 150 m dlouhé plachetnice Numidia. Ta byla vyrobena v roce 1901 v Glasgow. V tomtéž roce, při teprve druhé plavbě, přehlédla posádka po navigační chybě maják a najela s lodí na útesy severního cípu ostrova. Náraz byl tak prudký, že loď zůstala zaklíněná na vrcholku útesu po 16 dní a pod hladinu ji smetla až bouře. Plachetnice o výtlaku 6390 t šla do hlubin zádí napřed a zastavila se až v hloubce 70 ti metrů, když se zabořila do písčitého mola.
Dodnes tak stojí téměř kolmo, opírá se o útes, porůstá koráli a pomalu ztrácí své původní tvary. Protože žraloci, cíl našeho ponoru, se dosud neobjevili, prozkoumáváme vrak, co nám proudy dovolí.
Je vidět náprava z lokomotivy, pozůstatek po převáženém nákladu železničního materiálu, který dal lodi přezdívku „The locomotive wreck“. Celý trup se proměnil v korálovou zahradu. Je porostlý měkkými i tvrdými koráli, v menší hloubce má pohádkové barvy a je obýván hejny staříků a klipek.
Proud nás táhne dál a tak opouštíme nebohou Numídii a necháme se jím unášet. Stěna ostrova je opravdu nádherná, plná různých forem života a kromě El Garden, nebo Lighthouse v Dahabu jsem zatím neviděl hezčí lokalitu.
Postupně stoupáme k hladině abychom využili času při ponoru jako bezpečnostní zastávku. Přichází jižní cíp ostrova, není to zas tak těžké se za něj skovat. V pěti metrech tak můžeme obdivovat krásné a zvědavé Napoleony, kteří si nás připlouvají očichat.
Na Miraclu zatím pečlivá posádka připravila oběd. Myslím, že na této lodi se díky vynikající kuchyni zatím nikomu nepodařilo zhubnout a tak je časné odpoledne ve znamení povalování na palubě s plným břichem. Atmosféru naprostého nicnedělání podtrhuje bublání vodní dýmky a tu a tam prohozené slovo. Na lodi se sešla dobrá parta, složená částečně z kamarádů chomutovského divecentra Raydiving, části z maďarských zaměstnaců (a zaměstnankyň) divcentra Lighthouse, kteří na lodi tráví svou dovolenou. Spolu s maďarsko-česko-egyptskou posádkou lodi a třemi kluky ze Slovenska tak tvoříme pestrou a veselou směsici figur, kteří proměnili Miracle na plovoucí pionýrský tábor.
Odpoledne jdeme znovu ze člunu. Žraloci opět nikde, ve třiceti metrech jsem sice zahlédl ploutev ale paryba hned zmizela. Zkoumáme proto zbytky dalšího vraku, egyptské dopravní lodě Aida II, která se zde potopila v roce 1957 po neúspěšném pokusu o zakotvení. Zbytky lodě leží mezi útesy, hlavní část trupu pak mezi třiceti a šedesáti metry. Stejně jako Nubidia je i Aida hustě pokryta koráli.
Proud nás žene podél stěny, mezi obrovskými mozkovníky, proplouváme hejny všudypřítomných metaříků, potkáváme bradáče, klipky a chňapaly. Na jižním cípu ostrova opět činíme ostrou zatáčku a narazíme opět takřka tváří v tvář na obrovského napoleóna. Je to opravdu kus, opatrně nás obeplouvá, krčí masitou tlamu (občas se mu docela trefně přezdívá „kolagen fish“) a je na něm vidět, že by rád nějaký pamlsek. Nic s sebou nemáme a tak pomalu odplouvá.
Druhý den opakujeme ponory a také se vydáváme prozkoumat Velkého Bratra suchou nohou. Vystupujeme z člunu po kolmém žebříku a po bizarním molu jak z románu Julese Vernea přicházíme k majáku. Posádka nás srdečně vítá, těšíce se na zpestření nudné služby a zisk z prodeje suvenýrů, jako například trika s motivem Two Brother po dvaceti EUR. Pak hrdě ukazují historický maják, který byl při poslední renovaci osazen moderním xenonovým reflektorem. Večer odplouváme k menšímu bratrovi. Je vzdálen asi jeden kilometr a oplývá takovým množstvím ryb, jaká se dají vidět málokde.
Brzy bude večer ale většina z nás skáče do vody. Plujeme kolem stěny, porostlé černými koráli, větevníky a mozkovníky. Po několika stech metrech obracíme při devadesáti barech a plujeme zpět.
Téměř u lodi a se vzduchem blízko rezervy vidím opodál velké hejno tuňáků. Nedá mi to, dávám signál buddymu a vydáváme se k nim. Metrové ryby nás majestátně obeplouvaji, skoro se s jednou srazím. Naštěstí zde není žádný proud, ryby pluly při hladině a my si hlídali hloubku do pěti metrů. Proto stačí při první známce nedostatku tlaku v láhvi kopnout ploutví směrem k hladině, dofouknout z posledních zásob žaket a na zádech doplavat k naší lodi. Mám pocit maximálně využitého času a tuňáci vyplnili poslední místo na kartě, s posledním snímkem spadla také baterka a my se dostali nad hladinu se vzduchem na nule přesně při západu slunce.
Večer posádka rozsvítí do vody silné reflektory. Světlo láká ryby, připlouvají jich k hladině stovky, možná tisíce. Obdivujeme z horní paluby tu stříbrnou masu, kroužící pod hladinou.
Je mi jasné, že až mě v české kotlině posedne neklid a touha doplnit si dávku své drogy, ta droga bude mít jméno Miracle.
Text a foto: Kamil Voděra, www.foto-grafika.cz
ve spolupraci s divecentrem Lighthouse, www.dahabdive.cz
