Potápění v Rudém moři

Jeden po druhém pomalu scházíme na kamenné molo, kde u spoře osvětlené přízemní budovy s nápisem divecentrum Lighthouse odkládáme na chvíli svá zavazadla a čekáme na svou loď. Kotví o kus dál na moři a její světla se lesknou v drobných vlnkách zálivu. Pokukujeme po sobě, zatímco pro nás posádka posílá dva gumové čluny. Nesourodé společenství dvaceti lidí, kde nejmladšímu ještě není osmnáct a nejstarší odhadem přesáhl šedesátku a převahu mají muži. Všichni dohromady spolu budeme za chvíli na jedné lodi, někteří se vzájemně neznají a tak se lehce oťukáváme. Na půl kilometru jízdy po vlnách poskakujícími gumovými čluny dokonale uvolňuje atmosféru.

Loď  Miracle 1 se svými 39 metry délky a 2000 koňskými silami patří k největším safari lodím tohoto typu v Rudém moři. Má tři paluby, denní místnost a dvoumístné kajuty s koupelnami v podpalubí, ale i tak disponuje omezeným prostorem kde se člověk prostě musí sžít s ostatními. Na týden to bude jen naše loď, zadní paluba je plná potápěčské výbavy a pod vodou se musíme nejen vzájemně vystát, ale i občas spolehnout jeden na druhého. Vyplouváme až druhý den a tak je po bohaté večeři čas na první šíšu (vodní dýmku) na horní palubě. Pokuřujeme a vyprávíme.

První noc na moři je vždycky zvláštní, postel se houpe a člověk má jasný pocit, že ztratil pevnou půdu pod nohama. Ten se po vyplutí ještě umocní, fouká vítr a vlny s Miracle docela hází. Zelené tváře uklidňuje informace od kapitána, že to jsou jen vlnky a loď je stavěná na třikrát vyšší vlny, které tu občas bývají.
Za dvě hodiny plavby v Rudém moři zastavujeme na první potápěčské lokalitě, nazvané El Famous. Zástupce potápěčského centra Lighthouse Honza Musil dá krátký briefing o profilu dna a směru ponoru, následuje rozdělení na skupiny a dvojice, kontrola vzduchu v lahvích a další výstroje. Všechno je v pořádku a tak jdeme do gumy. Pak už jen otevřít na potápěčské lahvi vzduchový ventil, plivnout do masky, nafouknout žaket a skočit do vody z otevřené zádi lodi.

Ověšen fotoaparáty s bleskem a v nevyzkoušeném neoprénu musím udělat korekci svého vztlaku - na první pokus zůstávám beznadějně viset na hladině a tak se musím vrátit pro další závaží.
Potápěčská lokalita „El Famous“ je snadný ponor, hloubka potápění nepřesáhne 15-18 metrů a je ideálním místem na znovuoživení potápěčských návyků a najít správné vyvážení. Korálový útes přes to hýří tvary a barvami, jaké by nevymyslel ani Salvádor Dalí. Korál je sice kolonie drobných živočichů, ale připomíná tu větve, jindy zas fantastické květiny nebo obří mozek. Mezi neuvěřitelnými koráli pak proplouvají ryby ještě neuvěřitelnějších tvarů a barev. V hloubce 15-ti metrů tak do hledáčku zaměřuji svého prvního perutýna. V této hloubce obvyklé modré světlo jej sice připravuje o jeho nádherné rudé zabarvení, ale i tak působí impozantně. Zajímavé je, že v češtině má tato ryba více názvů: říká se jí též kvůli nebezpečnému jedu rybí škorpion, nebo bůhví proč lví ryba a podobně. Mně osobně připadá nejvýstižnější název mořský kohout - ploutve ryby opravdu připomínají kohoutí peří a její chování si v ničem nezadá s namyšlenou chůzí kohouta. Podobnost s kohoutem ale končí, když perutýn otevře tlamu do nad očekávaní velkých rozměrů a svou kořist - malou rybku - prostě nasaje. Pak mi ještě chvíli pózuje, staví se na odiv svými jedovatými ploutvemi, nakonec líně odplouvá pryč.

Buddy mi signalizuje další objekt na dně: pod mozkovníkem ukrytou mantu skvrnitou. Vyrušena odplouvá a víří při tom písek ode dna jako nějaké vznášedlo. Vzápětí narážíme na párek žlutých klaunů, ukrytý v žahavých chapadlech sasanky. Drobní klauni jsou velmi teritoriální a své obydlí brání a podnikají proti nám neohrožené výpady. Kdyby uměli mluvit, byl by jejich slovník určitě složen výhradně za sprostých slov. Plujeme dál, každou chvíli překvapujeme novou úžasnou rybu a vypočítávat každé nové setkání by připomínalo učebnici mořské biologie. Ponor pro to končíme za slabou hodinku tříminutovou dekompresní zastávkou v pětimetrové hloubce.

Další dny dostávají na Miracle pravidelný ráz. Ráno okolo sedmé zazní lodní zvon, ohlašující přípravu na první potápění, ještě před snídaní. „Když se bohatě nasnídáš a pak půjdeš pod vodu, necháš snídani určitě v náustku automatiky…“ směje se vedoucí potápění. Hodinka pod vodou stačí a hlad je veliký, při vystupování z vody tedy všichni tak trochu spěcháme a strkáme do sebe na záďové palubě. Rychle sundat závaží, lahve, neoprény, omýt ve sladké vodě a pak už následuje snídaně. Kuchyně na „Miracle“ má vůbec rozměr lukulských hodů, evropské i egyptské speciality posádka podává formou švédských stolů a skvěle aranžuje. Pomyslím si, že bych nemohl být kuchařem, neboť by mě deprimoval ten pocit zmaru: víc jak hodinu aranžované jídlo tlupa hřmotných a vyhladovělých potápěčů spořádá za pár minut tak, že zbude jen špinavé nádobí.

Po snídani následuje krátký odpočinek, pak je na řadě briefing dopoledního potápění.  Na velkoplošné plazmové obrazovce se  promítá profil dna, směr proudů, orientační body a upozorňuje na všechna úskalí.

Pak zas „hurá do gumy“, zkontrolovat výstroj, analyzovat směs v láhvi a další skok do vody. Po až nechutně bohatém obědě se situace opakuje, tj. odpolední potápění mezi rybami a koráli. Následuje večeře a po ní poslední, noční ponor. Ten má v sobě kouzlo tajemna - spíše tušené obrysy nabývají pevných tvarů až ve světle baterky, které vyhledávají perutýni, neboť jim usnadňuje lov.
Po nočním potápění jsme všichni natolik utahaní, že jen tvrdé jádro ještě zvládne vodní dýmku a malou vnitřní dezinfekci, ostatní jdou spát.

Třetí den se konečně dostáváme k tomu, co je cílem tohoto safari: ponory k vrakům, kterých je okolo lagun a korálových útesů v Suezském zálivu bezpočet. Kotvu spouštíme poblíž vraku poštovní paro-plachetnice Carnatic, společnosti P & O. Carnatic najela na útes 12.9. 1869.
Carnatic vezl na své poslední cestě do Bombaje 270 cestujících, náklad porcelánu, vína, zásilku pošty a množství zlatých mincí. Po ztroskotání se kapitán rozhodl počkat na sesterskou loď, která je měla zachránit a proto nedal pokyn k opuštění lodě. Druhý den však došlo k rozlomení trupu Carnaticu. V zadní části lodě, která klesla pod hladinu, tak zahynulo 27 osob. Zbytek cestujících se zachránil na ostrově Shatdwan.

Vzhledem k velké ceně převáženého nákladu zorganizovala Lloydova pojišťovací společnost záchrannou akci. Potápěč, který se na loď dostal, vyzvedl poštu, ale především většinu zlatých mincí. Co se stalo se zbytkem, je stále záhadou.

Ke Carnaticu sestupujeme z gumového člunu. Téměř stometrový trup leží na levém boku, rozlomen na tři části v různé hloubce. Působí mohutným a na dlouhou dobu pod hladinou celkem zachovalým dojmem. Šikmo situovaná paluba lodi vyvolává po chvíli zajímavý optický klam, kdy člověk neví, kde je nahoře a kde dole.

Zadní část lodního vraku poskytuje útočiště množství ryb. Obzvláště zaujmou na dva metry velcí kanici, proplouvající žebrováním trupu. Zajímavé a ironické vyjádření přírody, kdy tragedie lodi na jedné straně vytvoří útočiště pro množství mořské fauny na straně druhé.

Pokračujeme střední částí kolem zbytků parního stroje. Ten dával výkon 2.442 ks a spolu s plachtovím tvořil hybridní pohon lodi. V té době to již byla zastaralá koncepce, ale dnes ve vztahu k ekologii možná hybridní pohon zažije svou renesanci. Prohlídku končíme na přídi, která patří k nejzachovalejší části lodního trupu.

Další, dopolední ponor, realizujeme u vraku jménem Gianis D. Loď se také jmenovala Markus Shoyo Maru, případně Marcos a potvrzuje tak námořnickou pověru že změna jména přinese lodi tragický konec. Gianis D naposledy plul pod Řeckou vlajkou s nákladem měkkého dřeva a na útes najel 19.4.1983.
Fouká silný vítr, moře je rozbouřené a tak ani viditelnost ve dvacetimetrové hloubce není ideální. Vrak je velice zachovalý, obzvláště zaujme pohled do strojovny, kde motor působí dojmem že by mohl nastartovat.

Posledním vrakem tohoto dne je další řecká loď Chrisoula K, která se tu potopila v roce 1981 s nákladem italských dlaždic. Vítr i vlny ještě zmohutněly a tak skáčeme ze člunu co nejrychleji dolů. Houpání moře je cítit i v hloubce pod pět metrů a díky tomu je viditelnost špatná.
Proplouváme okolo mohutného kormidla lodi a mezi nákladem, v menší hloubce si dáváme pozor aby s námi houpání moře nepraštilo o nějakou část vraku. Hejna metaříků a očařů se drží zkušeně v zákrytu větších částí vraku. Je zábavné pozorovat, jak drobné rybky stojí proti proudu v semknutém tvaru.
Při výstupu nejdeme kvůli vlnám až nad hladinu, vypouštíme pouze bójku a zůstáváme ve třech metrech. Čekáme na gumák, který nás vyzvedne. Svist lodního šroubu je slyšet zdaleka, když motor ubere výkon, jdeme nahoru.

Vlny ještě zesílily a pohled jak s nimi zodiac zápasí nevěstí nic dobrého. Do člunu je z hladiny moře buď vidět takřka vertikálně - to když jsme oba na vrcholcích dvou vln,nebo úplně mizí za hřbetem vlny a objevuje se až po dlouhé chvíli. Námořník zápasí se člunem, s vlnami a pokouší se k nám dostat, my se naopak snažíme plavat blíž k němu ale vzdálenost se zmenšuje jen pomalu. Konečně je člun tady, napřed ve vodě svlíknout a nahoru podat zátěžový opasek, pak lahve s žaketem a nakonec přes gumový okraj překulit i sebe.

Pomáháme jeden druhému nahoru, když jsme všichni a člun se rozjede, první vlna nás málem smete dolů. Raději si všichni nasazujeme masky, alespoň je vidět, co se děje.
Nebylo to právě snadné potápění. Druhý člun měl méně štěstí, při manévrování jej vlny hodily na korálový útes. Námořník s mimořádnou odvahou skočil do vln, aby zachránil výstroj a člun přivázal ke kotvišti. Teď má nohy plné bodlin z mořských ježků, stojí na mělkém útesu a čeká, až pro něj přijedou se druhým člunem.

Až čtvrtý den se moře uklidnilo a my konečně kotvíme na asi nejslavnějším vraku Rudého moře a cíli naší plavby - 129m dlouhé lodi jménem Thistlegorm. Jednalo se o britskou zásobovací loď, kterou 6.října 1941 potopily německé bombardéry He 111, když jejich pumy zasáhly nákladový prostor Thistlegormu č.4, plný munice. Thistlegorm vezl vojenský náklad: auta, tanky, motocykly, pneumatiky do bombardéru Welington. Na palubě byly dokonce naloženy dvě lokomotivy, které výbuch odmrštil několik desítek metrů daleko. Katastrofu nepřežilo 17 z 49 členů posádky. Loď klesla do hloubky 30m a její polohu poprvé objevil až slavný oceánograf Jacques Yves Cousteau. Ten vyzvedl kapitánův trezor, lodní zvon a motocykl. Pak úmyslně zfalšoval koordináty polohy lodi, aby zabránil dalším návštěvníkům v jejím obdivu a případné devastaci. Thistlegorm tak podruhé objevila až skupina potápěčů začátkem devadesátých let. Dnes patří k potápěči nejvyhledávanějším vrakům v Rudém moři - spolu s námi zde v jednu chvíli kotví až sedm dalších lodí. Není divu, někteří potápěči jej považují za nejkrásnější vrak na světě.

Ponory a především vynoření proto musíme provádět velmi opatrně, s ohledem na možný průjezd cizí lodi, lodní šroub chyby neodpouští. Přes nával na hladině stojí Thistlegorm určitě za to vidět, je to vlastně jakýsi model univerzálního principu života - vedle protileteckého kanónu potkáváme barakudy a karnase, na opuštěném můstku polehávají krokodýlí ryby, uvnitř vraku mezi tanky proplouvají netopýrníci a klipky.
Stroje, určené k zabíjení lidí, se na dně moře staly domovem pro ryby, členovce a další mořské organismy a tvoří spolu v symbióze krásný, poklidný a barevný svět.

Plavba na lodi Miracle 1 končí. Byl to skvělý ale příliš krátký týden. Nezbývá než pochválit jeho posádku za starostlivost, zabalit si věci a vystoupit na přístavní molo.
Pevná zem se po týdnu na moři neuvěřitelně houpá, na cestu od mola zvoní lodní zvon.

Text a foto: Kamil Voděra
www.foto-grafika.cz
fotograf@foto-grafika.cz

poděkování: divecentrum LIGHTHOUSE
www.dahabdive.cz